Nežádoucí boj za rovnoprávnost
aneb Jak jsem zjistil, že jsem příliš velký feminista.
„Vy, pane X, berete si zde přítomnou slečnu Y..? A vy, slečno Y..?“
Na nedávné svatební hostině jsem vznesl dotaz, zda jsem jediný, komu přijde zvláštní, že muž je vždy pán, sezdaný, nebo svobodný, zatímco žena je, dle rodinného stavu, buď slečna, nebo paní. A navázal jsem, že pokud má být nějaká rovnost příležitostí, musíme vyřadit slovo pro svobodnou ženu, nebo naopak najít (a nějaké určitě existuje) slovo pro nesezdaného muže.
Vyskytli se ti se souhlasnými názory. Ale, překvapivě, i ti, kteří krčili obočí, a ještě překvapivěji, většinou to byly ženy, kdo nechápal můj postoj. Tehdy, jako teď, bych chtěl v prvé řadě podotknout, že chápu, nakolik je genderová rovnost komplikované téma ukrývající celou řadu palčivějších problémů než je používání určitých termínů – například platovou hladinu nebo pověstný skleněný strop. V duchu podobně komplexních feministických teorií (odkazuji především na známou stať Sherry Ortner), a s mým obvyklým pohledem na svět, v němž jsou velké změny ve společnosti podložené malými aktivitami a aktivismem jednotlivců, pro nastolení rovnováhy nestačí jen nastavit kvóty pro počet žen v politice, u policie, na polích a ve všech ostatních oblastech lidské činnosti, nebo jen všem ženám plošně přidat peníze. Je nutné vyvolat a vykonat co nejvíce změn na co nejvíce místech a úrovních, včetně podstaty běžného diskurzu. A právě tato změna, na rozdíl třeba od narovnání platových podmínek, nevyžaduje rozsáhlé zásahy do ekonomického fungování firem, ale „jen“ trochu intelektuální snahy ze strany účastníků hovoru.
Bohužel jsem za daných okolností neměl možnost zeptat se, proč můj, doufám pro-feministický, postoj vyznívá pro některé ženy divně. Zbývá mi tedy jen zpětně rozvažovat a doufat, že se nakonec někdo ozve a na mé řečnické úvahy odpoví.
Komplikace nepochopeného postoje může vyplývat z tradice. Po desetiletích komunistické „destrukce kultury“ a následných desetiletích „oživování zapomenutých zvyků“ jakoby v naší společnosti panovala představa, že tradice je něco statického, jako neměnný most spojující ostrov naší současnosti s pevninou jistot minulosti. Při praktickém zkoumání (a vlastně i v běžném životě, když se trochu zamyslíme) však naopak nacházíme důkazy, že podoby a významy tradic se mění, jako se mění (a střídají) lidé, kteří je dodržují a prožívají. Než jako most, tradice je spíše řekou, která plyne jednoznačným směrem od pramene k moři kultury a oceánu společnosti. Tradice si zachovává určité archaické prvky, to nepopiratelně, neexistuje ale ve vakuu, je vždy součástí kontextu a dynamiky světa, a snažit se udržet nějakou tradici zakonzervovanou a neměnnou je nerealistické a nepřirozené. Abych zůstal u stejné metafory, bylo by to jako stavět přehradu – a z přehrad, jak dnes víme, je často víc škody, než užitku. Jako se tedy mění svět, dřív nebo později se začnou měnit i zvyky. Jen pro zajímavost připojím historku z americké společnosti, kde se upouští od toho, aby žena během obřadu přísahala, že svého muže bude ctít a bude mu poslušná (anglicky doslova „honor and obey“). Proč? Protože jsme ve světě, kde žena je stejně hodnotná jako muž, kde manželství je dílem dvou rovnocenných partnerů. Proč bychom tedy nemohli začít označovat svobodného muže jiným slovem než pan, slovem, které by bylo rezervované pro nesezdaného muže, stejně jako rozlišujeme slečnu a paní?*** Anebo naopak, proč bychom se nemohli zbavit slova a označení pro nesezdanou ženu a zachovat jen dvojici paní – pan? Obě varianty mají svá pro a proti, ale, jak jsem naznačil, ani jedna z variant není proti dynamické podstatě tradic.
Je ovšem také možné, že některé ženy ani nechtějí, aby muži usilovali o jejich rovnocennost. Ať už protože si myslí, že to muži dělají, jen aby se zalíbili, nebo protože být feminista je v módě, nebo protože si myslí, že muži nemůžou celou problematiku pochopit, a tak by bylo lepší, aby se toho vůbec neúčastnili… nebo si myslí, že když muži pomáhají ženám, svým způsobem je tím ženám opět upírána jejich pozice (a zároveň se udržuje role muže-ochránce, a ženy-dámy v nesnázích). Do jisté míry chápu všechny argumenty v této linii, a kdyby bylo třeba, z této debaty ustoupím, ale… rovnosti, alespoň té funkční, plnohodnotné, nelze dosáhnout jednostranně. Nelze jí dosáhnout tak, že jedna strana stáhne za sebou druhou a dostane se tak na vrchol na její úkor, ani tak, že jedna strana vystoupá na vrchol úplně bez ohledu na stranu druhou, a hlavně bez kontaktu s ní. Opravdové rovnosti lze dosáhnout pouze tak, že všichni vystoupají na stejnou úroveň společně, spojeným úsilím. Pokud přitom bude ta výše postavená strana zastávat své tradiční role, tyto se postupně přemění do nových podob, přesně jako u proměňujících se tradic samotných, jak jsem popsal výše. Podle mě není nic špatného na tom, když někomu podám ruku a zdvihnu ho ze země. Obzvlášť pak, když ho, vlastně ji, na zem sráží sama rigidní, zaostalá kulturní zvyklost. Chápu, že ženy chtějí ukázat a dokázat, že umí vstát samy. Na druhou stranu, i když jsme každý trochu jiný, individuální jedinec, jsme všichni zároveň také všichni jeden druh, lidé. Představa raného radikálního feminismu, že ženy jsou lepší než muži, je snad již překonaná, takže co je na tom, že někdo ukáže dočasnou slabost, když díky tomu bude silnější, a vlastně budeme všichni silnější? Proč si nenechat pomoct, proč nespolupracovat, když díky tomu, že muži pomohou ženám do stejné pozice, bude silnější celá společnost?
Chtěl bych znát názor všech žen přítomných oné debaty, z níž vychází nynější úvaha. Ale protože tu možnost tak úplně nemám (a protože si taky myslím, že je dobré přemýšlet o věcech samostatně, než se zeptám, co si myslí ostatní), snažím se dopátrat, co si asi mohly myslet. Samozřejmě u toho musím narážet na své mužství, na to, že jsem muž, a tak nikdy nebudu plně schopen pochopit ženský pohled, a vlastně ani ženu jako takovou. Což mi ovšem nebrání, a ani by nemělo bránit, snažit se k tomu pochopení alespoň přiblížit. Člověk, bez ohledu na to, jestli je muž nebo žena, je tak obtížně pochopitelný, jako samotný vesmír – čím víc člověk ví, tím víc ví, kolik toho ještě neví. Někteří lidé se proto žení a vdávají, aby zaměřili svůj zájem o poznávání na jediný subjekt a aby si na to vyhradili celý život. Někteří, jako třeba doposud já, se snaží na věci dívat zvnějšku, povšechně (i když je mi jasné, že se tím připravuji o některé detaily plynoucí z intimity individuálního manželského pozorování). Tak se snažím i pochopit, jestli jsem příliš velký feminista, když usiluji o vyzdvižení žen na stejnou úroveň možností, jaké byly a jsou k dispozici mně.
Přes všechny myšlenky se ovšem znovu vracím k závěru, že velké společenské změny musí začít malými změnami u jednotlivců. Pokud chceme, aby ženy skutečně měly stejné postavení jako muži, nebo alespoň stejnou příležitost takových postavení dosáhnout, nepostačí změnit jednu oblast společnosti. Bude třeba udělat mnoho změn na mnoha místech a na mnoha úrovních. Budou se muset změnit jednotlivci i společnost, kultura a tradice, ekonomika i politika. A i diskurz, používaná slova, a především chápání slov a jaký jim přikládáme význam (myslím si totiž, že právě chápání toho, co říkáme, je v jakékoliv změně nejdůležitějším krokem). Jestli budeme svobodným mužům říkat jinak než ženatým, nebo nebudeme rozlišovat ženu vdanou od ženy svobodné, je ve skutečnosti jedno. Tak či tak, zdá se mi, že to je jen drobný ústupek z osobní pohodlnosti na cestě k něčemu, co by se snad, jednou, mohlo podobat rovnoprávnosti a rovnosti příležitostí.
*** Tento text vznikl v rámci online live streamu na Twitchi. Jak podotknul jeden z mých diváků, Tlumex33, angličtina odlišuje svobodného muže označením bachelor, česky bakalář. Jak je tedy vidět, možnosti určitě jsou.
